Na nádraží
„Prosím vás…“, nestačil jsem ani doříci, když jsem vrážel do chodců na pražských bulvárech a zúčastněně se jim omlouval, že spěchám, aby mi zbytečně nezkřížili cestu. Bývalé Wilsonovo nádraží mě již významně vyhlíželo, čekajíc, až vběhnu do jeho chřtánu. Všichni jsme byli jen hlty, na něž čekaly trávicí šťávy místního nádraží. „To se ti, kamaráde, nepovede!“ křičely stěny staré secesní budovy a myslely tím, že zřejmě vlak nestihnu, že se stanu obětí celé mašinérie. Zkrátka jsem se vzchopil a přiblížil jsem se k první pokladně. Přivítala mě obrovská fronta. U druhé pokladny byla situace tatáž I přes mé heroické úsilí mi zpožděný vlak odjel.
Děti a Mikuláš
Podobně jako vědci bádají nad záhadou Bermudského trojúhelníku, tak děti v určitém věku zkoumají záhadu mikulášského fenoménu. Zapínají mozky na plné obrátky a bystrým zrakem pozorují Mikulášovy boty (stejné, jako má soused), analyzují Mikulášův hlas (stejný jako má soused), okukují prsten na Mikulášově ruce (stejný, jako má soused) a žasnou nad Mikulášovou štědrostí, která vůbec neodpovídá sousedovi.
V dětské hlavě se mísí poetické propadnutí vousáčovu kouzlu s rozumovou touhou po poznání. Když se rozechvělý badatel záhy dobere k odhalení triku, projevuje stejnou radost, s jakou v jedné z Čapkových pohádek odhalil Jenda, že „Mikuláš má chlupaté pejskovy tlapky a ten druhý anděl má tlapičky jako kočka.“
Domnívám se, že ono postupné odhalování Mikuláše je nedílnou součástí dětské radosti z mikulášského večera. V nynější době děti odhalují trik dříve než v dobách dřívějších. Jestliže před lety byly ochotné brát Mikuláše vážně i někteří žáci pátých tříd, pak v současnosti se už většina žáků nižších tříd dívá na Mikuláše jako na tvora v převleku.
Na pomoc Praze
Jan Žižka táhl dne 19. května 1420 s husitským vojskem z Tábora do Prahy. Před Benešovem rozprášil konopišťskou jízdu. Hořící městské domy a klášter, z něhož se zřítily krovy, jim svítily na cestu. Z vyvýšeniny zvané Boukovec sjely husitské vozy okolo starobylého poříčského kostelíka k řece Sázavě.
Na rovince za řekou srazili vozy v hradbu. Strážné ohně vzplály a lidé se uložili k odpočinku. Na vrších za Čerčany se zablýskaly nepřátelské zbraně. Jejich třpyt neušel bystrému Žižkovu oku. Krátké porady se zúčastnili všichni hejtmani. V ležení byl sice po půlnoci strnulý klid, ale lidé bděli. Výstřely z děl způsobily zhroucení nepřátelského útoku. S odvahou bili husité křižáky. Sotva je zahnali, vydaly se s vozy k pochodu. Před Pražskými branami se objevili ještě téhož dne.
Zdravý duch ve zdravém těle
To bylo naším heslem již od primy. V primě a sekundě jsme vyrůstali pod rukou starého Lédla, který nás svým systémem záchran a žíněnek zocelil do té míry, že jsme bez obtíží vydrželi třeba i několikahodinové a namáhavé fotbalové zápasy v tercii a kvartě. Tento tvrdý a u nás úplně misionářský sport byl doplňován souchotinářským ping – pongem a v kvintě jsme pak začali atletit a hrát odbíjenou. Po třídě byly rozvěšeny tabulky s třídními rekordy a jmény jejich držitelů.
Bylo by nevděčné, abychom nevzpomněli profesora Burdy, který nás v tělocviku vedl od kvinty až do oktávy. Byl to kantor k pohledání. Zlatého srdce, kučeravých vlasů, velkého rozhledu, který s námi krásně jednal a kterému při volbě nejoblíbenějšího profesora připadlo nevíce hlasů.
Školní jídelna
Cestou domů jsem najednou spatřil maminku, jak táhne nákup nahoru k paneláku. Zamrazilo mě, že mě spatří, jelikož jsem tou dobou měl být ve škole na obědě. Zkusil jsem to už jednou, říci jí: „Mami, to se nedá jíst!“, ale bylo to marné. Věděl jsem, že to nepochopí. Ovšem ani mé nejoblíbenější jídlo, svíčkovou omáčku, ve školní jídelně nemohu pozřít. Raději zaměním jídelnu za bufet ve městě. Samozřejmě se nesmím ve škole zapomenout podívat, co je k obědu, abych doma nepodával zkreslené informace. Takže, co jsme to dneska měli? Aha, čevapčiči. Tak snad už jen: „Ahoj mami! Ukaž ty tašky, musíš to mít moc těžké, vezmu to domů. A víš co? Co kdybychom si dnes udělali hezký den?“ Alespoň malá kompenzace nenáviděných lží.
Let na koštěti
Děti užily za celé odpoledne pod hradem Krucemburkem mnoho zábavy. Den se chýlil k západu a počalo se stmívat. Učitelé pomýšleli na návrat, a tak začali svolávat žáky. Avšak Edudant a Francimorem přemluvili spolužáky, aby zpáteční cestu absolvovali na čarodějnickém koštěti.
Děti s jásotem uposlechly a během chvilky zaujaly svá místa. A když Francimor zavelel „hotovo“, koště se počalo vznášet, letělo výš a výš, všechny předměty na zemi, stromy, domy i dobytek se začaly zmenšovat a koště zmizelo v oblacích. Letělo s větrem o závod, rychlostí nejméně tří set kilometrů za hodinu, letělo závodním tempem. Edudant, který koště řídil, stále zvyšoval rychlost, aby děti co nejdříve dorazily domů, neboť zpozoroval, že se blízko zablýsklo a že se blíží bouře.
Zanechte komentář
Pro přidávání komentářů musíte být přihlášen/a.